O mé psychoterapii

Vážení a milí! Rozhodl jsem se založit tuto stránku. Bude obsahovat celkem krátké příběhy mých klientů a z mé psychoterapeutické praxe. Cílem je informovat, protože se mezi těmi příběhy možná objeví takové, o kterých mnozí lidé netuší, že je lze řešit psychoterapeuticky. A cílem je také inspirovat.

 

Stránku jsem nazval „O mé psychoterapii“. Podle mne to vyžaduje trochu vysvětlení. Existuje totiž celkem mnoho psychoterapeutických škol a směrů. A zastánci toho kterého směru, ve kterém se „vyučili“, se podle té školy nazývají – já jsem psychoanalytik, já jsem rogerián, já jsem gestaltista, já jsem KBT terapeut, a podobně. Nemyslím si, že je to správně. Existoval totiž jenom jeden Freud (jakkoli jsou jeho práce fantasmagorické), existoval pouze jeden Carl Rogers, pouze jeden Perls (zakladatel tradiční gestalt terapie), pouze jeden Albert Ellis (KBT, kognitivně-behaviorální terapie) a další. Terapeut, který se „vyškolí“ v některém terapeutickém směru, je tímto směrem samozřejmě inspirován, ale je to prostě terapeut XY, práce kterého je vždy ovlivněna jeho vlastním já.

 

Já jsem inspirován pravděpodobně nejúspěšnějším psychoterapeutem dosavadní historie psychoterapie – Miltonem Hylandem Ericksonem (1901-1980). A pak jsem inspirován různými větvemi psychoterapie a psychoterapeutického myšlení, které byly a jsou inspirovány Miltonem Ericksonem (na jejich výčet tady není místo). Ale nenazývám se „ericksoniánem“, jelikož – žel - nejsem Milton Erickson. Jsem Juraj Barbarič a moje terapie je prostě „barbaričovská“. Jinak to nemůže být, proto je tato stránka nazvaná „O mé psychoterapii“.

 

Část těchto příběhů je o klientech, kteří měli tělesné, somatické potíže. A léčili se v kontextu naší aktuální medicíny, bez valného účinku. Všichni tito klienti se ke mně dostali v podstatě náhodou. Není žel zatím ani zdaleka běžné, že by praktický lékař nebo odborný lékař přemýšlel tak, že by potíže mohly být (psycho) somatické. Lékaři své pacienty s tělesnými potížemi prostě nedoporučují svým pacientům psychoterapii (existují výjimky, ale je jich zatraceně málo), protože je nikdo neučí, že by psychoterapie byla vůbec nějakou volbou. Je to velká škoda. Je to velmi velká škoda, protože kvalitní psychoterapie (ne kterákoli) umí při léčbě tělesných či psycho-somatických potížích velmi efektivně pomoci, pacienty definitivně uzdravit, anebo aspoň dramaticky zvýšit kvalitu jejich životů. Vložil jsem sem příběhy svých klientů s tělesnými potížemi v naději, že si to třeba přečte někdo, kdo by, po přečtení těch příběhů, dostal informaci, že by pro něho nebo pro ni, mohla být psychoterapie dobrou volbou…Velmi často – ale ne vždy – pracuji se svými klienty za pomoci hypnózy, a celkem velká část příběhů, které zde uvedu, obsahují práci s hypnózou. Milton Erickson se kromě jiného proslavil svou prací s hypnózou. Byl to však úplně jiný způsob práce s hypnózou, než byla do té doby praktikovaná. Erickson vyvrátil všechny do té doby zažité způsobů myšlení o hypnóze, i způsoby její praktikovaní. Opět, na detaily zde není místo. Pro zájemce, kteří se o moderním chápání hypnózy chtěji dozvědět o něco málo víc, odkazuji na mé video o hypnóze, které je na mých webových stránkách zde: https://www.jb-terapeut.cz/videa

 

A ještě jedna poznámka.

 

Část těchto příběhů je o klientech, kteří měli tělesné, somatické potíže. A léčili se v kontextu naší aktuální medicíny, bez valného účinku. Všichni tito klienti se ke mně dostali v podstatě náhodou. Není žel zatím ani zdaleka běžné, že by praktický lékař nebo odborný lékař přemýšlel tak, že by potíže mohly být (psycho) somatické. Lékaři své pacienty s tělesnými potížemi prostě nedoporučují svým pacientům psychoterapii (existují výjimky, ale je jich zatraceně málo), protože je nikdo neučí, že by psychoterapie byla vůbec nějakou volbou. Je to velká škoda. Je to velmi velká škoda, protože kvalitní psychoterapie (ne kterákoli) umí při léčbě tělesných či psycho-somatických potížích velmi efektivně pomoci, pacienty definitivně uzdravit, anebo aspoň dramaticky zvýšit kvalitu jejich životů. Vložil jsem sem příběhy svých klientů s tělesnými potížemi v naději, že si to třeba přečte někdo, kdo by, po přečtení těch příběhů, dostal informaci, že by pro něho nebo pro ni, mohla být psychoterapie dobrou volbou…

Příběh 1

Před několika lety mne kontaktovala v té době 25letá mladá žena, která hned při prvním setkání řekla, že jsem její poslední naděje. Trpěla totiž hlubokými depresemi, od svých 15ti let. (Moje hypotéza o původu její potíží je, že měla matku, která měla extrémně nutkavou potřebu řekněme pořádku, s různými rituály. Například hrníčky musely být vždy na správném místě, ve správném pořadí, tak, jak to ona stanovila. Když jenom něco bylo trochu jinak, tak bylo zle. Tvrdou rukou chtěla, aby její dcera dávala všechno tam, kde to určila matka. A matka měla na ní extrémní nároky i v jiných oblastech, třeba co se školy týče. Pokud dcera nepřinesla ze školy jedničku, bylo zle, což se kromě jiného výrazně podepsalo na velmi nízkém sebevědomí mé klientky. Žila prakticky dá se říct od narození v extrémně stresujícím prostředí, což nejspíš přispělo k jejím depresím.) Tato moje klientka navštívila několik psychiatrů, kteří, jak jinak, ji předepsali antidepresiva, navštívila také nějaké psychoterapeuty, obojí bez výsledku, bez zlepšení. Nutno také dodat, že neměla měsíčky. Gynekologové jí stanovili diagnózu „polycystická ovária“ a řekli jí, že nikdy „normální“ cestou neotěhotní. (Ta gynekologická diagnóza – je to stav, kdy vajíčka nesestoupí do vejcovodů, ale zůstanou „přilepené“ na vaječníky a vytvoří cysty. Tím pádem je žena neplodná a její hormonální cyklus je také narušen. Lze uvažovat i tak, že dlouholetý stres přispěl jednak k depresi, ale také k té gynekologické nemoci. Už dlouho víme, že dlouhodobý stres má vliv na některé tělesné nemoci, tak jim říkáme psycho-somatické. Dokonce i někteří gynekologové považují polycystická ovaria za psychosomatické onemocnění.) Je celkem zajímavé, že pokaždé, když začala brát antidepresiva, tak měsíčky dostala, ale jenom jednou, a v dalších měsících už nikoli. Když jsem si vyslechl její příběh, bez váhání jsem jí nabídl terapii za pomoci hypnózy, jednak proto, že jiné psychoterapeutické snahy nepřinesly žádné zlepšení, a také proto, že hypnóza „umí“ ovlivnit také tělo (nicméně, že jsme pořád zatím zvyklí u člověka oddělovat mysl a tělo, je velká chyba. Trošku metaforicky řečeno, jsou to dvě strany téže mince. Tělo a mysl je jeden celek…). S hypnózou souhlasila a k mému opravdu velkému překvapení první hypnotické sezení trvalo sedm hodin, v průběhu kterých se děly různé spontánní pohyby, kdy se jistým způsobem „bila“ do oblasti dělohy. Nezasahoval jsem do toho, protože jsem toho přesvědčení, že „nevědomí“ (viz mé video na mém webu), které v hypnóze dostane prostor pro spuštění sebe-ozdravných procesů, velmi přesně ví, co dělá a že je potřeba to nechat plynout, aby proběhlo všechno, co v té chvíli proběhnout má, úplně do konce a není věcí terapeuta do toho procesu zasahovat. Zmíním také, že po té první hypnóze dostala měsíčky. Pak zatím ještě ne pravidelně. Setkávali jsme se jednou týdně a každá další hypnóza, v průběhu které také plakala nebo se smála, a také ještě občas bila do oblasti dělohy (říká se tomu ideomotorický fenomén, a jistě jsou kolegové, kteří by v tom viděli nějakou symboliku), byla kratší a kratší, až jsme se dostali na takových obvyklých 90 až 60 minut. Postupně byla čím dále, tím méně depresivní, začala mít pravidelné měsíčky a – přibližně po půl roce, hypnotické psychoterapie, bez jakýchkoli léků, přišla do sezení s tím, že je těhotná!!! (Byla a je vdaná). Porodila zdravou holčičku. Po nějakých přibližně dvou letech otěhotněla znovu a tentokráte porodila zdravého chlapečka…

 

Ještě závěrečná poznámka. Existují psychoterapeutické školy, které vycházejí obecného přesvědčení, že v terapii je potřeba se vracet do dětství a nějak to celé zpracovat. Toto východisko neplatí obecně. Naopak, obvykle je mnohem užitečnější se zaměřit na budoucnost. Jenom velmi výjimečně je potřeba se v rozhovorech zabývat dětstvím. Nicméně, někdy se to při práci s hypnózou stane samo, spontánně a traumata s dětství se vyřeší. Následující příběh je toho příkladem.

Příběh 2

Před časem za mnou poslal jeden kožní lékař (který mne znal z doby, kdy jsem pracoval v nemocnici U sv. Anny jako konsiliární psycholog) 20ti letou mladou ženu. Tato klientka měla na zádech rozsáhlé hluboké akné. Proto navštěvovala kožního lékaře. Kožní lékař si s její akné neuměl poradit, protože tato mladá žena si akné pravidelně škrábala až do krve. A mnohdy to dělala řekněme automaticky, třeba při učení, kdy ani nevěděla, že to dělá. Uvědomila si to až ve chvíli, kdy měla téměř celá záda od krve. Dva nebo tři rozhovory s ní neukázaly nic, co by pro psychoterapii rozhovory bylo použitelné. Tak jsem jí nabídl terapii hypnózou. Měly jsme tři hypnoterapeutická sezení. Do dalšího sezení přišla s hustě popsaným zápisníkem. Řekla mi, že se jí po poslední hypnóze vybavila vzpomínka na to, že jí její táta, alkoholik, sexuálně zneužil. Všechno, co s touto vzpomínkou souviselo, vypsala do toho zápisníku. Zeptal jsem se ji, zda je potřeba se tím dál zabývat. Její odpověď byla ne. Řekla, že tím, jak to všechno vypsala, vedlo k tomu, že se celého traumatu zbavila. Při psaní, které trvalo několik dní, také, jak řekla, mnoho plakala. Další sdělení bylo, že na otce nemá vztek a že mu odpustila. Také pak řekla, že si záda už neškrábe. Pozval jsem ji na setkání o měsíc později a pak ještě o další měsíc, něco ve smyslu „na kontrolu“. Za celou tu dobu se neškrábala a telefonát s tím kožním lékařem potvrdil, že záda má zahojená a žádné další akné se neobjevilo…

Příběh 3

Navštívila mne přibližně padesátiletá žena, s neurologickou diagnózou torticollis spastica. Jde o stav, kdy člověk má vytočenou hlavu na jednu či druhou stranu, do různé míry, a není schopen hlavu narovnat. Moje klientka měla snad tu nejtěžší formu, kdy měla hlavu vytočenou o 90 stupňů, bradu měla nad svým levým ramenem. Musela se pohybovat bokem, jelikož jinak před sebe neviděla. Těžko si představit, jak obtížný takový život je. A s tím chodila do práce, pracovala na vysoké manažerské pozici a pracovala roky až 16 hodin denně. Absolvovala veškerou dostupnou medicínskou léčbu, které ale moc není. Neurologové používají aplikaci botulotoxinu do krčních svalů, což podle mých informací prakticky nepomáhá, až na řídké výjimky. A pak fyzioterapie, která ale také v těchto případech moc nepomáhá. Lze říci, že stávající medicína si s tímto stavem neumí poradit… Současná medicína nezná ani příčinu tohoto stavu. Moje hypotéza je, že to byl důsledek extrémní pracovní zátěže, ale je to pouze hypotéza.

 

Doporučil ji ke mně právě jeden fyzioterapeut, který má se mnou dobrou zkušenost. Tu paní by asi těžko napadlo, že by jí mohl pomoci psychoterapeut. Nicméně, přišla. Po krátkém úvodním rozhoru jsme se pustili do první hypnózy. Velmi zajímavé bylo, že hned v té první hypnóze se jí hlava na chvíli narovnala, z čeho se dojetím rozplakala. Nicméně, pochopitelně to po prvním sezení nevydrželo. Při tom, jak extrémně těžkou tu torticollis měla, jsem tušil, že to bude relativně na dlouho Byl to však signál, že to půjde. Od té doby jsme se setkávali jednou týdně. Pracoval jsem s ní specifickou formou hypnózy, která umí spustit sebe-léčivé procesy (podobně, jako v případě té mladé ženy s tou gynekologickou diagnózou). A tato forma práce s hypnózou je vždy spojena s tělesnými projevy (u každého klienta o něco či více odlišných). V případě této klientky její tělo v hypnóze vykazovalo velmi intenzivní projevy. Neumím to nazvat jinak, než hypnotická spontánní auto-gymnastika, nebo auto-fyzioterapie (v hypnotické terminologii se tomu říká ideo-motorická hypnóza). V každém sezení pracovala jiná část její těla. Někdy jenom ruce, někdy jenom hlava, ale většinou celé tělo, úplně celé tělo. Myslím opravdu celé tělo, přičemž v každém sezení to byly různé části těla, v nejrůznějších pozicích a kombinacích. Tělo se dostávalo do nejrůznějších pozic a do nejrůznějších pohybů, místy by šlo říci, že do zcela nečekaných, neobvyklých, někdo by u některých z těch fyzických poloh a pohybů možná řekl, že až do bizarních. Po každém sezení referovala o mírném zlepšení, i když jsem já ta zlepšení ne vždy viděl. Šlo o to, že pociťovala postupně stále jiné pocity v těch svalech, které jí držely její hlavu tak extrémně vytočenou. A pak se už začaly objevovat změny, které byly i pro mne viditelné, její hlava se po centimetrech narovnávala. Bylo jasné, že její nevědomí přesně vědělo, jakým způsobem a v jakém pořadí v té „auto-fyzioterapii“ se mají různé svalové skupiny zapojovat. Já jsem do toho nijak nezasahoval, kromě toho, že jsem ji uvedl do hypnózy a řekl, že její nevědomí bude pracovat přesně na tom, co je tentokráte na řadě. Sezení trvala něco mezi 60ti a 90ti minutami a poté se celé tělo zklidnilo a ona vystoupila z hypnózy. Po přibližně sedmi měsících měla hlavu úplně narovnanou a nikdo zvenku by nepoznal, že byla v tak těžkém stavu. Je to šest let zpátky, a jelikož jsem měl možnost bý s ní v kontaktu, tak vím, že normální poloha její hlavy pořád trvá…

 

Měl ještě dvě klienty s touto neurologickou diagnózou, jedna 40ti letá žena, a jedna 14ti letá dívka s velmi vážnou skoliózou páteře. Ale jejich stav nebyl ani zdaleka tak extrémně těžký. Měly hlavu vytočenou přibližně o 45 stupňů. Terapeutický postup jsem zvolil stejný, a zde k úplnému vymizení vytočení hlavy stačily dva, tři měsíce.

Příběh 4

Přišla za mnou 22letá mladá žena, s tím, že má obrovský strach z bakalářských státnic. Ten jsme zvládli ve dvou sezeních. Nicméně když mi o sobě povídala, řekla, že trpí těžkou migrénou, od tří let svého věku. V době, kdy jsem ji poznal, měla těžké migrenózní záchvaty prakticky každý weekend. Úporné, řekl bych až kruté bolesti hlavy a zvracení. Mohla pouze ležet v posteli, v zatemněné místnosti. Měla jednu drobnou výhodu a to, že se jí někdy, navzdory těm silným bolestem, povedlo usnout. Někdy měla těžký záchvat i v týdnu. A hlava jí bolela v podstatě bez přestání, každý den, i když to nebyl migrenózní záchvat a ta „běžná“ každodenní bolest hlavy byla obvykle zásadně mírnější, než když měla záchvat. Někdy ale i ty každodenní bolesti hlavy byly silné. Léčila se samozřejmě neurologicky, dostávala silné léky, ale ty měly poměrně malý účinek.

 

Když jsem se všechno toto dozvěděl, nabídl jsem jí, že bychom to mohli zkusit za pomocí hypnózy. Souhlasila. Domluvili jsme si jako takovou pomůcku škálu, na které by označila sílu bolesti hlavy. Nula až deset, kdy nula byla žádná bolest a deset byla maximální bolest. A pustili jsme se tedy do hypnoterapie. Sezení jednou týdně, které vždy trvalo přibližně 60 minut. Pracovali jsme technikou tzv. ideomotorické hypnózy (ideomotorické signalizace), co znamená, že se u klienta v hypnóze jako vnější, fyzický projev „uvnitř“, v „mysli“ probíhajících nevědomích instinktivních sebe-léčivých procesů objevují spontánní automatické mimovolní pohyby rukou (viz Příběh 1 a Příběh 3, kdy u klientek docházelo k velmi silným fyzickým automatickým pohybům). Pohyby pouze v rukou u této klientky byly mírné, nicméně signalizovaly „vnitřní“ sebe-léčivou práci nevědomé části mysli. Stávalo se, že klientka přišla do sezení s bolestí hlavy na úrovni 7, tedy značně silnou, do hypnózy vstoupila a po hypnóze byla bolest na úrovni 2. Pracovali jsme spolu přibližně půl roku. Za ten čas se výrazně snížila četnost migrenózních záchvatů (tak jednou měsíčně), a pokud se záchvat dostavil, jeho průběh byl značně mírnější. A ta předtím každodenní bolest hlavy vymizela prakticky úplně, tudíž kvalita života klientky se značně zlepšila.

Příběh 5

V době, kdy tato klientka ke mně přišla, jí bylo 35 let. Nějakou dobu po třetím porodu se kompletně psychicky „rozsypala“. Ze dne na den začala trpět extrémními úzkostmi, nevydržela delší dobu ani sedět, ani stát, ani ležet. A ani sama nedokázala odejít z domu, kde žila, pouze v doprovodu svého manžela, který jí také vozil za mnou do terapeutických setkání. Vyrůstala v extrémně ortodoxní katolické rodině, s velmi autoritativním otcem, což je informace, která se pro průběh terapie ukázala jako zásadní.

 

První setkání vypadala tak, že klientka chvílemi seděla a chvílemi chodila po pracovně, přičemž mi vykládala svůj příběh tak, jak v té době uměla. Já do toho nijak moc nezasahoval, pouze jsem občas položil nějakou otázku, na kterou jsem dostal její odpověď. Není nijak jasné, proč se sesypala zrovna po třetím porodu a já nemel potřebu po tom nijak pátrat. Jak jsem již v některém příběhu uvedl, nějaké pátrání po konkrétních událostech z dětství či dávné minulosti není obvyklou součástí mé psychoterapie. Pracuji co možná nejvíce s klientovou vizí o tom, jak má vypadat spokojená budoucnost. Jak jsem ale již uvedl, že vyrůstala v ortodoxní katolické rodině, s velmi autoritativním otcem, to není téma pouze jejího dětství a dospívání, ale bylo to téma její přítomnosti. Patří k tomu skutečnost, že se svým manželem a dětmi žila v dvougeneračním domě se svými rodiči, tudíž také v dennodenním kontaktu se svým otcem. Ukázalo se, že názory jejího otce o dobré a správné katolické manželce a matce byly ve velkém rozporu s jejími vlastními názory. Své vlastní názory ale dlouhé roky držela v sobě, sama sobě vyčítala, že je má, že to není správně, a zřejmě prostě v jednu chvíli tento její silný a hluboký vnitřní konflikt vyústil do toho úzkostného stavu, jelikož jej nedokázala nijak vyřešit. Možná stojí za zmínku, že její manžel, jinak velmi dobrý člověk, byl velmi submisivní, nedokázal jí s tím pomoci a ona s ním o tom ani moc nemluvila, protože jednak věděla, že její manžel se jejímu otci nepostaví a jednak proto – a to se dostáváme k velmi citlivému a křehkému tématu -, že v té době klientka ve svém nitru neměla jednoznačné monogamní nastavení. Její manžel byl do té doby první a poslední muž jejího života. Manželství bylo pragmaticky funkční a ona měla svého manžela ráda, avšak navzdory tomu měla myšlenky a představy o jiných mužích, což samozřejmě bylo v hlubokém rozporu s její ortodoxní katolickou výchovou a jenom prohlubovalo její pocity viny a špatnosti, za kterou jí Bůh určitě krutě potrestá. Takže jedním velkým tématem byla její ženskost, její osobní identita ženy a druhým velkým tématem bylo, že Bůh hříchy ošklivě potrestá. To bylo součástí jejího vnitřního konfliktu, protože, a v podstatě v souladu s křesťanským učením, sama vnímala křesťanského Boha jako bezpodmínečně milujícího a milosrdného.

 

Terapie tedy vedla po dvou cestách, které ale spolu souvisely. Jednak ji umožnit vytvořit si svou vlastní ženskou identitu a jednak najít svou vlastní cestu k Bohu. Obojí dostatečně silné, aby to sama v sobě ustála před svým otcem. Samozřejmě ne nutně v konfrontačních rozhovorech s otcem, ke kterým prakticky nikdy nedošlo, ale sama v sobě. Terapie probíhala jednak formou rozhovorů, z mé strany vedených téměř výhradně formou otázek na obě témata, s cílem pomoci klientce si sama pro sebe zformulovat to, kým chce být…, a jednak formou hypnózy s metaforami, nebo příběhy, chcete-li, kdy příběhy byly zaměřené na způsoby řešení vnitřních konfliktů v různých situacích, ale také na zmírňování až eliminaci úzkosti, což jsou všechno věci, které na sebe navazují.

 

Po nějakém zhruba půl roce se z ní stal úplně jiný člověk. Velmi suverénní sebevědomá i krásná žena (v průběhu terapie si dovolila románek s jedním starším mužem, ale v podstatě zjistila, že to nepotřebuje). Jiná, než byla před tím úzkostným kolapsem. Měla jasno v tom, kdo je, kým je, a kam v životě kráčí. Vytvořila si také takový vztah s Bohem, který jí vyhovoval. A samozřejmě se také v jejím nitru proměnil její vztah s otcem. Přestal pro ni být člověkem, který má ve všem pravdu a kterého je potřeba za všech okolností poslouchat. Tak, jak v době svého úzkostného kolapsu nebyla schopna uvařit oběd, její sebevědomí, které pramenilo z toho, že si našla všechny odpovědi na zásadní otázky svého života, ji vyneslo v jednom volebním období na úroveň vlády, kde pracovala jako poradkyně…

Příběh 6

Tento příběh je velmi krátký, protože není o čem psát víc. Navštívil mne 30ti letý muž, s tím, že vůbec nemůže spát. Vůbec nemohl usnout, probděl mnoho nocí. Vůbec jsme se nezabývali hledáním nějakých příčin té nespavosti. Okamžitě jsem nabídl hypnotickou terapii. Sezení jednou týdně, po čtyřech sezeních začal usínat a spát, a spal kvalitním spánkem sedm, osm hodin. Jenom pro jistotu jsem si ho pozval ještě pět krát, za 14 dní, pak za tři týdny, potom za měsíc, a ještě dvakrát za dva měsíce, hlavně proto, abychom viděli, zda ten jeho nově nalezený spánek pořád trvá. Trval, pořád bez problémů rychle usínal a kvalitně spal kolem těch osmi hodin. Udělali jsme při každém tom „kontrolním“ setkání udělali posilovací hypnózu. Nicméně, podstatné je, že klient s více než půlrokem nespavosti začal po čtyřech sezeních spát úplně bez problémů…

Příběh 7

Opět jeden krátký příběh. Na doporučení mne navštívila 40ti letá žena, s těžkým astmatem. Trápilo jí několik let. Byla na kortikoidech (Kortikoidy jsou uměle vyráběné steroidní hormony podobné těm, které se vytváří v kůře nadledvin. Tyto léky mají výrazné protizánětlivé a antialergické účinky). Sama by nevěděla, že lze astma ovlivnit psychoterapií, a to zejména hypnózou. Dozvěděla se to od svého syna, který byl mým žákem. V prvním setkání jsme v zásadě jenom krátce pohovořili o jejím životě, aniž bych usiloval o zjištění nějakých možných příčin či okolností, které by mohly přispět k rozvinutí astmatu. Samozřejmě, že je nutné s klientem potřeba navázat vztah, který je primárně o vytvoření důvěry, než začneme pracovat s hypnózou (vztah, postavený na důvěře, se někdy formuje velmi snadno a rychle, někdy to trvá déle). V tomto případě to šlo rychle a záhy jsme se mohli pustit do hypnoterapie, kvůli které cíleně přišla. Setkávali jsme se jednou týdně, každé sezení trvalo něco mezi šedesáti až devadesáti minutami. Někdy v polovině práce přestala používat inhalátor a po sedmi sezeních bylo astma pryč. Vysadila kortikoidy. Viděl jsem ji pak ještě dvakrát, v rozestupu dvou měsíců, abychom se podívali, že astma je skutečně pryč a že může být bez léků. Byla po celou tu dobu bez astmatu a bez léků. Při těch dvou „kontrolních“ návštěvách jsme ještě pokaždé udělali „posilující“ hypnózu, když už jsme se viděli osobně, nicméně klientka byla zdravá…

Příběh 8

Opět 40ti letá žena, opět s těžkým astmatem, na kortikoidech. Nicméně, tento příběh a průběh terapie se liší od toho předchozího.

Tato klientka mne navštívila proto, že dlouhodobě žila ve velmi nefunkčním manželství. Jak se někdy v psychosomatické medicíně či terapii hovoří o symbolické podstatě symptomů či nemoci, tak kdybych to chtěl udělat, tak řeknu, že roky žila v tak dusném prostředí či atmosféře, kde se nedalo dýchat. Její dilema spočívalo v tom, zda se pokusit s manželstvím něco udělat, nebo se rozvést. Na její přání jsme se nejdřív pokusili tedy s manželstvím něco udělat. Probírali jsme několik různých scénářů, kudy by hypoteticky mohla cesta vést. Nicméně jelikož její manžel nebyl ochoten spolupracovat, byly všechny tyto scénáře slepou uličkou. Scénář rozvodu byl však pro ni velmi těžký, měla dvě děti a zvažovala, jestli a jak moc jim rozvod ublíží. Postupně však dospěla k závěru, že pro děti bude lepší, když nebudou vyrůstat v tak dusné atmosféře a rozhodla se rozvést.

 

Také jsem jí prakticky od začátku naší spolupráce nabídl hypnózu, jako způsob zlepšit její astma. Souhlasila. Setkávali jsme se jednou týdně, kdy střídavě jedno sezení bylo rozhovorové, samozřejmě na témata jejího manželství, a jedno sezení bylo hypnotické. Již v průběhu celé terapie se její astma začalo zlepšovat. Mohla odložit inhalátor. Po rozvodu se časem astma zlepšilo ještě víc, i když ještě do nějaké míry přetrvávalo. Udělali jsme ještě pět sezení, ze kterých pouze jedno bylo rozhovorové, v zásadě na téma adaptování se na novou životní situaci po rozvodu. Čtyři další byly ryze hypnotické. Poté astma vymizelo zcela, mohla úplně vysadit léky a kvalita jejího života se dramaticky zlepšila… Možná je dobré dodat, že její dcery rozvodem neutrpěly žádné trauma…

Mezihra

Uvedu sem dva příběhy, které skončili tragicky, protože pacientkám, kterých se to týká, byla psychoterapie odmítnuta. Nejsou to příběhy pacientů s tělesnými potížemi, ale potížemi psychickými.

Před několika lety mne navštívila matka jedné dívky či mladé ženy, která spáchala sebevraždu. Ta matka přišla za mnou, abych jí pomohl zmírnit její zármutek a také proto, aby slyšela nějaký jiný názor, než ten, se kterým se setkala. Ta její dcera žila několik let s diagnózou „schizofrenie“, kterou samozřejmě dostala od psychiatrů. (Slovo „schizofrenie“ dávám do uvozovek, protože nic takového obecně neexistuje, ale to by bylo na úplně jiné povídání. Zájemci si můžete pustit moje video o škodlivosti diagnóz, které je zde přímo na mém webu zde: https://www.jb-terapeut.cz/videa .) Tak ještě jednou, ta mladá žena žila několik let s tou diagnózou „schizofrenie“ a po hospitalizaci se „léčila“ (uvozovky zde proto, že to opravdu „léčbou nejde nazvat) ambulantně u jedné brněnské psychiatričky. Ta „léčba“ spočívala v nějakých pravidelných desetiminutových návštěvách u té psychiatričky, odkud vždy odcházela s receptem na další „léky“. Současná psychiatrie je upnutá na dopaminovou teorii „schizofrenie“, a používá „léky“, kterým se říká neuroleptika a které blokují účinky dopaminu v mozku. Stávající psychiatrie tedy zastává stanovisko, že „schizofrenie“ (a nejenom „schizofrenie“) je výsledkem poruchy některých chemických procesů v mozku. I když pro to neexistuje žádný přímý důkaz. Nicméně mladá žena, o které je tento příběh, dostávala pouze „léky“. Její máma ji na ty psychiatrické kontroly obvykle doprovázela, a samozřejmě s ní, tedy se svou dcerou, často mluvila. Dozvěděla se od ní, a já jsem se to dozvěděl od mámy, že zmiňovaná mladá žena zoufale různě ve svém okolí hledala nějakého člověka, který by jí porozuměl. Nikoho takového nenašla. A teď se dostávám k hlavní pointě tohoto smutného příběhu. Jelikož se stav té mladé ženy nijak nezlepšoval, jednoho dne, zhruba po dvou letech, si máma dovolila zeptat té psychiatričky, jestli její dcera nepotřebuje psychoterapii. Odpověď psychiatričky zněla: U schizofrenie nemá žádná psychoterapie smysl! A tak ta mladá žena zůstala sama, uvězněná ve svém světě, bez jakéhokoli blízkého člověka, opuštěná, nepochopená (ano, máma sice byla blízkým člověkem, ale pochopitelně bez jakékoli kvalifikace pro to, jak dceři pomoci, jak proniknout do jejího světa tak, aby mladá žena získala zkušenost a úlevu tím, že jí někdo rozumí). Po nějaké době se rozhodla svůj život ukončit, krutým způsobem. Spolykala 400 Ibalginů, umírala ve velkém utrpení několik dní na selhání jater. Troufám si tvrdit, že věta té psychiatričky, že u schizofrenie nemá žádná psychoterapie smysl, tu mladou ženu zabila…

 

A nyní ten druhý příběh, v něčem podobný, v něčem trochu odlišný. Je to už hodně let zpátky, žil jsem ještě na Slovensku a pracoval na Psychiatrické klinice ILF (Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů). Jednoho dne byla na naši kliniku přijata také mladá žena, která měřila nějakých 170 cm a vážila něco kolem 30 kilo. Pokud přemýšlíte v diagnózách, tak vás okamžitě napadne mentální anorexie, což také byla původní diagnóza, se kterou byla hospitalizována. Po přijetí mluvila o tom, jak si připadá tlustá, méněcenná a že s tím prostě musí něco dělat. V podstatě okamžitě jsme se s jednou kolegyní, psychiatričkou, ale psychoterapeuticky zaměřenou, shodli na tom, že je potřeba začít s rodinnou terapii (jelikož tyto, ale i mnoho dalších má kořeny v nefunkčních rodinách). A pustili jsme se do toho. Hned při prvním rodinném setkání se ukázalo, že vztahy mezi rodiči a také mezi rodiči a dcerou jsou hluboce porouchané, nefunkční, „nemocné“ (ano, vztahy mohou být nemocné). Pacientka však krátce po hospitalizaci začala projevovat symptomy, které nejsou u mentální anorexie zas tak úplně obvyklé. Říkala třeba, že jí trestá Bůh a že proto musí být tak hubená (všimněte si, že ještě před zhruba třemi dny říkala, že je hodně tlustá). Její ošetřující psychiatrička, která- ji měla na starost, změnila diagnózu na „schizofrenii“ (která jako taková, pokud budeme uvažovat v kontextu této diagnózy, má také kořeny v porouchaných rodinných vztazích), nasadila ty léky na „schizofrenii“ a zmínila, že nejlepší terapií budou elektrošoky. Já s mou kolegyní jsme pokračovali v rodinné i individuální psychoterapii, v rámci čeho jsme získali celkem velkou důvěru pacientky. Nicméně, při tak složité problematice ty tři či čtyři sezení na „vyléčení“ samozřejmě nestačilo. Byli jsme rádi za to, že jsme důvěru pacientky získali – až jednoho dne přišla s tím, že má dostávat elektrošoky, z čeho měla – pochopitelně – panickou hrůzu. S mou kolegyní jsme udělali vše pro to, aby se to nestalo, věděli jsme, že pokud k tomu dojde, kompletně ztratíme důvěru pacientky, kterou jsme tak pracně budovali. Nicméně, nepovedlo se. Ošetřující psychiatrička rozhodla o elektrošocích a primář to odsouhlasil. Tak naše pacientka dostala první sérii deseti elektrošoků, po kterých s námi přestala mluvit. Měla za to, že jsme ji zradili, nemohla vědět, jak moc jsme za ní bojovali. Vzájemná důvěra, která je základem pro úspěšnou psychoterapii, byla ta tam. Po té první sérii elektrošoků se – pochopitelně – její stav nezlepšil, tak se paní ošetřující psychiatrička rozhodla ještě pro druhou sérii, po které pacientka prakticky přestala mluvit úplně a s kýmkoli. Poté pobyla na oddělení ještě nějakou dobu, kdy se ji ta její ošetřující lékařka pokusila vykrmit tak, že pacientka dostala sondu do žaludku přes nos, kudy jí byla podávána tekutá strava (což je mimochodem téměř to nejhorší, co můžete udělat lidem, kteří trpí něčím, čemu se říká mentální anorexie, je to hrubé znásilnění, i když ve jménu záchrany života…). Když tímto násilným způsobem nabrala nějakých pět šest kilo, byla z oddělení propuštěna. Přibližně 14 dní poté jsme se dozvěděli, že skočila z třináctého patra nemocnice, kde byla hospitalizovaná a která měla právě 13 pater…

Příběh 9

 

Je to několik let zpátky, co mne na doporučení jednoho mého žáka navštívila jedna rodina, rodiče a jejich 16ti letá dcera. Téma bylo, že ta jejich dcera od jisté doby začala nejdřív po některých večerech před spaním vidět u své postele různé postavy, které jí děsily. Když přivolala rodiče, ti žádné postavy neviděli. Ujištění její rodičů, že tam žádné postavy nejsou, zpočátku stačilo na to, aby ulehla a usnula. Nicméně, jenom na určitou dobu. Postupně viděla ty postavy každý večer a ještě o něco později viděla ty postavy i přes den. A ty postavy byly čím dál, tím děsivější. Dcera se začala utíkat do samoty, přestala se vídat se svými kamarády a do školy chodila s velkým sebezapřením. Štěstí bylo, že přišli navštívit mne, než navštívili nějakého psychiatra.

 

Sezení s touto rodinou probíhalo pochopitelně formou rozhovoru. A rozhovor byl z mé strany opět veden primárně formou otázek, na které členové rodiny měli zformulovat odpovědi. Tématy, kolem kterých se rozhovor točil, byly samozřejmě vztahy v rodině, emoce v rodině a také samozřejmě komunikační vzorce, které v rodině obvykle probíhaly. Postupně se v rozhovoru začaly objevovat témata, o kterých spolu nikdy nemluvili. Mnoho emočních a vztahových témat byly do doby našeho setkání tabu. V tomto případě se tato témata začaly dostávat na povrch poměrně rychle, což bylo skvělé. Z nějakého důvodu mi členové rodiny začali celkem rychle důvěřovat, a tudíž bylo pak možné „vytahovat kostlivce ve skříních“, kterých nebylo málo. Nebyla to hrubě dysfunkční rodina, ale přece jenom rodina, která si některé kostlivce ve skříních hlídala velmi pozorně. Tedy, každý člen z té rodiny měl své kostlivce, které si pečlivě hlídal. V jednu chvíli začal být náš dialog velmi otevřený, otevřela se veškerá tabu, která do té doby „ve spodních a neviditelných proudech“ rodiny, jak já tomu říkám, neustále celou komunikaci rodiny ovlivňovaly a to značně negativním způsobem. Každý člen rodiny měl své frustrace, nespokojenosti, tajemství a zranění. Nyní se povedlo dostat vše na povrch, do roviny zcela otevřeného sdílení, a to nejhezčí na tom bylo, že vše probíhalo bez vzájemných útoků a bez výčitek či jiných manipulací. A najednou se v rodině začaly objevovat nápady, jak by si svou komunikaci představovali do budoucna, tak, aby každý člen rodiny byl spokojený. Nuže. Vyházeli jsme všechny kostlivce ze skříní, členové rodiny si všechno otevřeně a v klidu ujasnili a nastínili, jak to má být do budoucna, aby život rodiny byl spokojený ve všech ohledech. Celé to setkání probíhalo zhruba tři hodiny.

 

U konce setkání jsem se já nebyl vědom toho, že se vše vyčistilo. Domluvil jsem si s nimi další setkání, za týden. Nicméně mi matka rodiny sdělila, že ty „vidiny“ dcery kompletně vymizely, dcera se opět „normálně“ zapojila do sociálního života, setkávala se s kamarády a do školy chodila bez nějakého odporu. A že chování a tedy komunikace celé rodiny se změnilo ve smyslu, jak o tom byla řeč na terapeutickém sezení. Týden je samozřejmě obecně krátká doba a tak jsem se domluvil s matkou, že si jednou týdně zavoláme anebo napíšeme, zda všechno funguje ke spokojenosti všech. Fungovalo, v průběhu asi půl roku, kdy jsme si tyto informace vyměňovali…

 

Poznámka: Výše jsem uvedl, že naštěstí přišli za mnou dřív, díky doporučení, než vyhledali nějakého psychiatra. Naštěstí proto, že je pravděpodobné, že by „vidiny“ dcery vyhodnotil jako halucinace a halucinace jsou pochopitelně znakem „schizofrenie“. V tom nejhorším, ale pravděpodobném scénáři by dívka dostala antipsychotické léky. Je běžným přesvědčením stávající psychiatrie, že pokud psychiatr nazná, že se jedná o řekněme počínající „schizofrenii“, tak pacient, někdy okamžitě hospitalizován, někdy ne, ale dostane velkou dávku těch antipsychotických léků. Ty antipsychotické léky způsobí to, že „duše“ pacienta je úplně zabetonovaná a s takovým pacientem není možné dělat nějakou psychoterapii. A to je tragédie, protože se tím pacient dostává do situace, kdy není možné, ani individuálně, ani v rodinné terapii, pracovat na osobním růstu pacienta, na jeho zrání, na jeho různých vnitřních konfliktech, přičemž to, čemu stávající psychiatrie říká „schizofrenie“, je osobní krizí a krizí celé rodiny, která má umožnit další růst jak jednotlivce, tak celé rodiny.